Protože moje maminka mírně zaprotestovala a prohlásila, že Danyho hlídat bude, ale toho zloducha (mínila tím Utku), ať si laskavě vezmu sebou, cestovala s námi i naše Utinka.
Popisovat veškeré zážitky na této stránce není snad ani možné. Jen, že cesta začala tím, že auto nejelo, protože do řídící jednotky nalili při hloubkové očistě (abychom nedělali ostudu) v servisu vodu. Poté, co se auto vysušilo a my vyrazily, jsem Magdě nalila u pumpy do bot benzín, když jsme tankovaly do kanystrů. Cestou po Německu jsme Magdu neustále podezíraly, že smrdí, ale nakonec jsme zjistily, že nám do kufru tečou kanystry s benzínem. Takže na každé zastávce jsme dezinfikovaly kufr a tak nám velmi pěkně uběhla cesta po Německu. Po překročení imaginárních hranic do Francie jsme okamžitě zabloudily. Navigační systém ve Francii, kdy vjedete do křižovatky a za ní je cedule, že máte odbočit doleva, je úžasný. Naštěstí se Francouzi mohou pyšnit velkým množstvím "kruháčů", tak když nevíte, stačí 2-3x objet kruháč a pak se většinou najdete (nebo zaručeně ztratíte). Další věc, která nás poněkud vyvedla z míry, byl nedostatek benzínových pump, avšak dostatek zařízení námi nazvaných "pumpy - budky", t.j. tankování na kartu. Francouzi jsou úžasní, nedomluvíte se s nimi žádným ze světových jazyků, avšak ani francouzsky. Když se nám konečně podařilo přiblížit našemu cíli a ostrov byl skoro na dohled, opět jsme se ztratily. Ve snaze se najít jsme oslovily mladé Francouze právě vystupující z vozu. Už hned nás mělo trknout, že jsou nějak moc bujaří. Ovšem cestu jsme z nich nedostali, pouze sdělení "a droite" (doprava), až jsme pochopily, že jsou zcela namazaní. "A droite" jsme dojely do centra na pěší zonu, kde nás naštěstí nasměroval pán z hotelu, který vše opakovat pomalu a stručně francouzsky a pro jistotu ještě anglicky a pak taky rukama a nohama, aby měl jistotu, že to ty dvě ženský s kruhama pod očima a vypadající již značně unaveně, pochopily. Díky němu jsme opravdu na ostrov dorazily. Ovšem najít ves Domino, kde Heilerovi byli, byl úkol téměř neřešitelný, na ostrově se totiž ukazatele ztratily úplně a my už byly navíc velmi unavené. Nakonec jsme dorazili v pořádku, ale skoro o půlnoci (příjezd jsme plánovaly tak na půl desáté), barák tmavý, Heilerovi už spali. Naštěstí měla Eva na ně telefon, tak jsme je vyhnaly z postele.
Tschal-pa omrknul Vildu, U-tku a pochopil, která přijela za ním. Rozjařené, že po tak dlouhé cestě se zadařilo, druhý den překryjeme, pak si odpočineme a hurá domů, jsme šly spát. Druhý den nic. Tschal-pa k Viličce čuchnul a šel si hrát s Utkou. Další den opět. Takže jsme se nakonec rekreovaly u Atlanticu (podle mě je hnusný, samá chaluha a v nich mrtvolky mořských živočichů a děsivé odlivy). Utka se na pláži ani proběhnout nemohla, protože poté, co si udělala z pláže dostihovou dráhu a já z ní uschlé chaluhy vybírala půl hodiny, jsem jí to zatrhla. Teprve až třetí den večer si Tschal-pa dal říct a pak ještě další den ráno, když už jsme musely odjíždět. Takže nakonec vše dopadlo dobře, štěňátka se podařila a všechny členky výpravy máme radost, že nejen, že Eva nevyhodila peníze za tak dlouhou cestu, ale že jsme nejely nadarmo.
Cesta nazpátek byla ještě horší než tam. Po cestě jsme si naplánovaly místa, která bychom chtěly navštívit, ale všude jsme byly večer. V Německu pak volal Evy brácha, abychom Evě nějak šetrně sdělily, že mají zatopený barák (a to bylo teprve týden před těmi "opravdovými" povodněmi) a maminka s dalšími 5 psy je tam na to sama, protože brácha hlídal dítě a jejich psa. Naštěstí se v takových chvílích najdou i hodní lidé, a tak Janin tatínek vyrazil na kole na pomoc a opravil vyvrácenou bránu na zahradu, aby se aspoň psi dali venčit.
Všechno tedy dopadlo jak mělo, povodně se zažehnaly bez zásadnějších následků, Vilda má krásná štěňátka, my o týden dovolené méně, ale o zkušenost více. Příroda v tom celém sehrála velkou roli a ať se nám to líbí nebo ne, teď už s jistotou víme, že mluvit si do toho nenechá.
